IV. etapa - Únik

9. července 2014 v 20:56 | Jouer & Perdent |  Stvůra
Vážení smrtelníci,
dovolujeme si vám oznámit,že jsme zpět Usmívající se (alespoň pro zatím) a aby vám to nebylo líto, trochu jsme pohly se "Stvůrkou". Tudíž zde jest IV. etapa!

S nehynoucí láskou
Jouer & Perdent

IV. etapa - Únik
Jednoho dne jsem utekla. Nebylo to ani tolik těžké, stačilo jen sebrat Blair koště a zmizet. Bylo to někdy kolem Vánoc, vzpomínám si, že už byla zima. Setmělo se a já přistála v malé mudlovské vesničce, kráčela jsem sama po Tearful village, nevěděla jsem, kam vlastně mířím. Křičela jsem svoji bolest. Vyřvávala jsem svoji vzpouru. Byla mi zima. Abych se zahřála, vykouřila jsem poslední cigarety z krabičky. Kráčela jsem pořád kupředu, neplakala jsem, byla jsem klidná, ale chvěla jsem se, šla jsem prostě za nosem. Viděla jsem bílá a žlutá světla pouličních lamp, která jsem míjela a potom mizela ve tmě. Neměla jsem strach. Nechával jsem za sebou svůj dosavadní život, odhodila jsem koště, šálu s barvami mé koleje, kterou vzal vítr a já se jen tupě dívala jak ji odnáší pryč, stejně jako mou minulost. Stále jsem šla.
Na vozovce zastavilo nějaké auto. Pomyslela jsem si, že by mě někdo mohl vzít na stop a někam mě od­vézt, to je jedno kam. Ani chvilku jsem se nerozmýšle­la a nastoupila. Usadi­la jsem se a když se auto rozjelo, už bylo pozdě na útěk. Zvedla jsem hlavu. U volantu se­děla Tallysina matka a Tallys byla vzadu ve voze.
Tehdy jsem to znovu žalostně prohrála.
Rozplakala jsem se. Neřekla jsem ani slovo, ony také ne. V koutku duše jsem už viděla, jak se Tallys uvnitř raduje z ponížení, ke kterému mě donutila. Tak, a máš to, teď se můžeš radovat z vítězství, mysle­la jsem si v tu chvíli. Čekala jsem. Auto zastavilo před jejich domem. Příjezdová cesta byla spěšně odhrnutá a zbytek pozemku pokrýval poprašek sněhu. Domek byl malý, obložený dřevem, které bylo natřeno na bílo. Na verandě byla dřevěná křesla. Když jsem pak pochopila, že nikdo neřekne nic, že čekají, až udělám první krok, vtrhla jsem beze slova do mrazivého večera, už jsem ne­mohla snést tu tíhu mlčení. Utíkala jsem na verandu a v zápětí se zhroutila do křesla. Neplakala jsem. V duchu jsem přemýšlela, jestli Tallys přijde, obejme mě, řekne mi,že je všechno v pořádku,že je tady semnou a já už nejsem na všechno sama. Slyšela jsem ji tiše přijít. Cítila jsem, jak si sedá vedle mě. Několik minut jsme mlčely. Nebo spíš ona mlčela. Věděla, že já nepromlu­vím, že nemohu, že musí začít ona. Najednou její hlas prolomil ticho.
Nevzpomínám už si přesně na to, co mi říkala. Bez­pochyby to byly výčitky. Dusila jsem se slzami. Neu­stále mi opakovala: "Tak se na mě přece dívej, když s tebou mluvím!"
Nechápala, že to nedokážu. Nebyla jsem schopna čelit jejímu pohledu, na to jsem byla příliš zbabělá. Mohla jsem jen tiše poslouchat, paralyzovaná stra­chem a studem: "Carrie, podívej se, co se z tebe stalo! Je ti jedno, s kým trávíš čas, taháš se s kdovíja­kými individui. Co se to s te­bou, prosím tě, děje? Nacházíš snad potěšení v tom, že se ničíš? Líbí se ti, když se ostatní kvůli tobě trápí? Nevím, co se děje, Rie. Od začátku roku blbneš. A dokonce už dýl. Od za­čátku roku děláš, jako kdybych neexistovala. Myslela jsem si o tobě, že jsi mnohem lepší. Moc jsi mě zkla­mala. A to po tom všem, co jsem pro tebe udělala! Kdo za tebou přišel do nemocnice po tom tvém tak­zvaném pokusu o sebevraždu? Kdo tam byl, aby ti po­mohl dostat se z toho? Byla jsem to já, tvá nejlepší přítelkyně, a podívej, co se s námi stalo! Myslela jsem si, žes to pochopila. Ale ty mi dokazuješ opak. Od za­čátku roku se mi vyhýbáš. Ty prostě vyhledáváš pro­blémy a já tě z nich vždycky znovu musím tahat. Co mám s tebou dělat, Carrie, řekni?"
Každé slovo, které vyslovila, každý tón, každé za­chvění jejího hlasu mi rezonovalo v hlavě. Celou mě prostupovala její bytost. Třásla jsem se. Hrdlo se mi stahovalo, dusila jsem se. To byla příchuť utrpení. Protože jsem právě zklamala Tallys. Byla jsem ztracena.
Byla bych jí také chtěla vysvětlit, říct jí, jak moc zle se cítím, že to je také její vina, že mě nemilosrdně nechala padnout, ale cosi mi v tom bránilo. Slova zůstá­vala uvězněna, bolelo mě to. V tu chvíli nemělo význam nic jiného než to, co jsem provedla. Ublížila jsem všem. Pykala jsem za to. Ne­náviděla jsem se. Nejhorší byl stud. Bezmocnost. Tallys mi nedala na výběr, nemohla jsem se bránit její drtivé převaze. A pak, to, co říkala, musela být prav­da: neměla jsem vůbec žádnou cenu.
Dokázala jsem jedině úpěnlivě ji prosit o odpuštění, říct jí, že si přeju, aby se zase stala mou nejlepší přítelkyní jako dřív. Slí­bila jsem, přísahala jsem, že už s tím nezačnu - už ni­kdy.
Z ničeho nic se Tallys zvedla. Vzala mě za ruku. Odvedla mě do domu, ve kterém se rozlévalo teplé žluté světlo a všude voněla skořice. Její matka nám uvařila čaj. Seděly jsme u krbu v prosezené sedačce a povídaly si,stejně jako dřív. Udělala jsem tlustou čáru za svými sklouznutími, špatnými známostmi, ztřeštěnostmi zmatené holky. Zapřísahala jsem ji, ať mi dá ještě poslední šanci. Byla bych obětovala život, abych si znovu získala její přá­telství. Aby mi znovu dala ten pocit, ještě jednou, že jsem někdo.
Dala mi tu šanci: odpustila mi.

Od té chvíle měla můj život ve svých rukách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Paddy Paddy | Web | 4. srpna 2014 v 12:15 | Reagovat

Pěkná kapitola... jsem ráda, že jste zpět :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama