Stvůra - III. etapa

9. září 2012 v 14:38 | Jouer |  Stvůra
Zdravím. :)
Teď poslouchejte prosím, aby jste pochopili následující děj.
III. etapa bude rozdělená následovně:
Tallys 1/2
-> POD-ETAPY (Nevíme přesný počet, možná kolem tří?)
Tallys 2/2
Vím, že je to matoucí ale ten děj je strašně složitý a je nutné to tak rozdělit, potom pochopíte. :)
Kapitola je sice krátká, ale jak říkám, je to jen přechodná verze do těch POD-ETAP.
Pěkné počtění přeju.


III.-Tallys ½

Tallys vstoupila do mého života a dodnes vlastně dobře nevím, jestli z něj skutečně vystoupila.
Nedodržela jsem své sliby. Neměla jsem na to čas. Objevila se Tallys a smetla všechno, co jí stálo v cestě: mé sny, mé plány, všechno, co jsem si přísahala, že splním. Všude, kde se objevila, přitáhla na sebe největší pozornost. Já jsem ji jen pozorovala. I když jsem si to nechtěla připustit, toužila jsem být jako ona. Všemi obdivovaná, milovaná, vždy ve středu zájmu. Postupně jsem na sebe přestala dbát. Už jsem se nestarala o své studijní výsledky, které střemhlav letěly dolů. Život mi utíkal mezi prsty. Střídaly se u mne záchvaty bulimie a anorexie. Stávalo se mi, že jsem si strčila do krku dva prsty a zvracela jsem, až šla ze mně krev, doufala jsem, že s jídlem odejde a zmizí i celé mé tělo.
Často jsem myslela na smrt. Bledé tělo zbavené dechu mě fascinovalo. Neměla jsem strach. Pozorovala jsem svá zápěstí, na nichž se sbíhaly žily a tepny, cítila jsem obrovské pokušení je přerušit.
Jednou jsem se pokusila uniknout bolesti, která mě obklopovala. Utíkala jsem. Rychle. Pryč od mých spolužáku, zaujatých stále jediným člověkem. Kvůli astmatu se mi po chvíli špatně dýchalo.Dusila jsem se, plíce se mi svíraly při každém nádechu. Nemohla jsem přemýšlet, jednou z posledních myšlenek bylo, že tohle je jedna z možností jak dosáhnout svého cíle. Čím víc jsem cítila dotyk ventolinu v kapse na stehně, tím víc jsem si opakovala jako refrén: Nepotřebuješ ventolin, nepotřebuješ dýchat. Vydrž až do konce, Carrie, neměj strach. A pak všechno zčernalo. Cítila jsem na jazyku vlhký a krutý polibek smrti. Nechala jsem bolest zvítězit. Vnímala jsem, jak dech smrti bojuje s dechem života a potom se zmocňuje každé části mého já. Viděla jsem tu smrt, žila ve mně. Moje poslední myšlenka byla, že jsem vyhrála.
Když jsem se probudila, těžká víčka, sucho v puse...okamžitě mi došlo, že jsem to nedokázala. Matka mě držela za ruku a plakala. Když uviděla, že jsem vzhůru, objala mě. Otec jen seděl s hlavou složenou v dlaních. Ani nevím, kdy přišli, nevím, jak dlouho tady seděli, nevím jak dlouho jsem byla...
Rodiče u mě moc dlouho nezůstali. Jakmile zjistili že jsem v pořádku, museli odejít. A zase jsem zůstala sama. Sama, jen se svými pochybami.
Madame Pomfreyová mi dala nějaký nevábně vypadající dryák a za chvíli jsem už zase byla v říši spánku.
(Perdent: …a všude kolem létali jednorožci, rostla zelená travička a v pozadí zářila duha všemi svými barvami)
Probuzení bylo překvapivé. Na stolku u mojí postele ležela bonboniéra a na ní vzkaz od Jeannie, Susanne a Blaire s přáním brzkého uzdravení. Největším šokem toho dne byla návštěva Tallys. Přišla pozdě odpoledne, sedla si vedle mě a začala mluvit.
"Od chvíle, kdy jsem nastoupila do Bradavic, jsi mě zajímala. Pořád sama, tichá, uzavřena Vím dobře, že jsi nešťastná, Carrie, to přímo bije do očí. A taky vím, že to, proč jsi tady nebyla nehoda. Chápu to. Ale zachránili tě, měla jsi štěstí. Chtěla bych ti pomoct. Chtěla bych se stát tvou přítelkyní."
Za těmi slovy jako bych slyšela: "Už nikdy nebudeš sama, Carrie."
S výjimkou Tallys nikdo v mém okolí neměl pochybnosti o tom, co se stalo. Nikdo, ani mí rodiče, netušil, že nešlo o nehodu, ale o potřebu poznat smrt zblízka, o touhu udusit se, o pokus o sebevraždu.
S její přítomností,jakoby ve mně vyrůstala nová síla-zrodila se nová Carrie.Tallys byla mým světlem,hlasem,který mi pomohl odrazit se od úplného dna. Věděla jsem, že je při mně, byla jsem si jistá, že mi přispěchá na pomoc, kdyby mi zase jednou všechno nevycházelo. Z jediného a dobrého důvodu, že mi něco slíbila: že bude mou přítelkyní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 9. září 2012 v 15:39 | Reagovat

Páni, je to nádherne napísané :) Skvelý opis blížiacej sa smrti :D Skladám poklonu :D

2 Chloe Chloe | Web | 9. září 2012 v 19:00 | Reagovat

Bylo to hrozně dojemné. A naprosto jsem ji chápala. Carrie mám moc ráda, je...úplně jako já. Číst to bylo překvapivě naprosto osvobozující. Doba temna, která postihuje Carrie mi byla tak moc povědomá. Jako bych se jen ocitla o pár měsíců dál v minulosti a koukala na svůj život odněkud zhora. Jsem zvědavá na postavu Tallys. Vážně moc. Ze začátku jsem ji nenáviděla - stejně jako Carrie. Ale teď...nevím, při několika posledních řádcích mi spíš připomínala nějakou vílu, anděla. Jsem vážně hodně zvědavá, těším se na další kapitolu.

3 Paddy Paddy | Web | 10. září 2012 v 17:07 | Reagovat

Krásně temné, zoufale.. Někteří mi říkají, že své postavy ráda psychicky týrám, ale neumím si pomoct.. ona se ta temnota, bolest, zoufalství... tohle se píše tak krásně a téměř samo...

4 Alice Cullen-Hale Alice Cullen-Hale | Web | 11. září 2012 v 16:06 | Reagovat

Krásně napsané, opravdu moc hezky a s citem...
Ovšem ta poznámka o jednorožcích mě dostala :D

5 Surynka Surynka | Web | 11. září 2012 v 21:12 | Reagovat

Líbí se mi to... děsivé, ale zárove%n je v tom trocha optimismu... v jaké době se to přibližně v Bradavicích děje? :)

6 Deniss♫ Deniss♫ | Web | 24. září 2012 v 9:36 | Reagovat

Fantasticky napsáno, jako bych sama byla Carrie a pociťovala tu bolest a smutek. Ale ta poznámka tam o létajících jednorožcích :D :D. Skvělé! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama