Stvůra - II.etapa

8. srpna 2012 v 19:34 | Jouer |  Stvůra
K překvapení všech okolo (včetně nás) je tu druhá "etapa" od naší jednorázové kapitolovky. :D tak ať se Vám to líbí a doufám, že to okomentujete víckrát než tu první.
PS: Taky Vám blbne blog nebo jenom nám? :D
PPS: Uznávám černou barvu na svých vlasech :D (musela jsem se pochlubit :D)


II. etapa - Studium



Nevím, jestli jsem se do školy těšila nebo ji stále proklínala kvůli ztrátě přátelství. Nicméně, prvního září jsem nasedala na vlak do Bradavic. S velkým kufrem jsem se trmácela dlouhou, úzkou uličkou expresu. Viděla jsem poloprázdné kupé s přibližně stejně starými dětmi, ale ze své zkušenosti jsem neměla odvahu si přisednout. Na konci vlaku bylo prázdno. Otevřela jsem dveře, vecpala dovnitř kufr a konečně si sedla. Nevěděla jsem co mě čeká, nevěděla jsem na co se mám těšit nebo čeho se bát. Nezajímala jsem se o nic jiného než o Vanessu. Celou cestu jsem tupě zírala z okénka,míjeli jsme pole,jezera i vesnice. Bylo mi to ukradené. Můj odjezd znamenal absolutní konec mého dětství. Bylo mi jedenáct. A poprvé v životě jsem se rozhodla, že musím jít kupředu a neohlížet se zpátky, že musím vyrůst a dospět k dokonalosti. Už žádné vrtochy a zbytečné dětinskosti.Rodiče na mě byli pyšní, že jsem se dostala na VÝJMEČNOU školu. Poprvé v životě jsem měla pocit že je na mě matka hrdá.Prvního září toho roku vstupuji do velkého portálu, který se otvírá na nádvoří hradu. Dívám se přímo před sebe a přísahám si, že budu nejlepší, nejlepší za každou cenu.

Upnula jsem se na studia, abych zapomněla.Znovu vidím naprosto jasně ten den - vlhká vůně podzimu, bezbarvá obloha. Chladná, hrozivá, budova byla stále větší, jak jsem se k ní přibližovala. Ze své výšky metru čtyřiceti, tak drobná a křehká,jsem zvedla oči k bezbarvým zdem, strašlivě samotná a vyděše­ná při pomyšlení na to, že musím téhle nové etapě ži­vota čelit bez Vanessy po svém boku. Při slavnostním ceremoniálu jsem byla zařazena do Zmijozelu. Jediným světlým bodem v tomto temném dni bylo, že se na mě ostatní už nedívali jako na stvůru. Měla jsem málo přátel. Těch pár spolužaček, které mě přijaly mezi sebe, patřilo k vůdcům třídy. Připada­ly mi pitomé a nezajímavé. Témata našich rozhovorů nepřekračovala rámec našeho malého spořádaného života studentek. Jen jsem hrála svoji roli. Nesnášela jsem se. Ostatním jsem nerozuměla, všechno, co děla­li, všechno, co požadovali, mě děsilo a rozčilovalo. Nikdy se mi vlastně nepodařilo úplně do třídy zapad­nout.A současně jsem dospívala.

Po vyčerpávajícím dni se dívám co možná nejméně nápadně na nahá těla druhých dívek. Jsem hubená a kostnatá, strašně se liším od ostatních. Moje tvář je hranatá a ponurá. Žádný pohled, žádný úsměv, žádné kouzlo, žádné světlo. Nenávidím své nedospě­lé, nenormální tělo. Zá­vidím jim jejich zářící obličeje, jejich poletující lesklé vlasy, jejich pleť, která voní jako dětský pudr. Jako by měly vrozený půvab a lehkost. Já ne. Pozoruji jejich svůdné křivky a toužím zmrzačit své tělo. Dívám se na svůj odraz ve velkém zrcadle: vidím ne­hezký stín. Vlhké pramínky vlasů leží připlácnuté ko­lem mého obličeje jako ledové pohlazení a na tváři mi vyrážejí ošklivé uhry. Zažloutlá pleť a mastné vlasy se mi hnusí. Kdybych mohla, plivla bych na svůj odraz a potom s ječením rozbila zrcadlo, tak moc se nenávi­dím. Sním o tom, že vy­rostu a budu svobodná. Jestli to takhle půjde dál, nikdy nebudu dospělá. A když večer pláču v posteli, slyším, jako by mi něco šeptalo stále stejný refrén: "Jsi zrůda, Carrie. Zrůda." Na tom není nic překvapujícího; nakonec jsem byla úplně sama. Myslím, že právě to jsem si od začát­ku přála.

Stala jsem se vynikající studentkou. Někteří mě využívali k psaní jejich úkolu. Nejhorší na tom bylo, že mi to nevadilo. Ta tíha kterou jsem na sebe naložila byla neúnosná. Stále jsem byla zaplavena pergameny, knihami a především úkoly ostatních. Nikdy jsem si nemyslela že se čas tak vleče.

O letních prázdninách jsem se vrátila naprosto vyčerpaná, s tmavými kruhy pod očima. Jediné co jsem doma stihla bylo, že jsem si přebalila kufry. Odjeli jsme na chatu do hor. Vysoké, majestátní hory mi skýtaly útočiště po celé dva měsíce. Myslím, že jsem byla šťastná. Učila jsem se dívat na sebe do zrcadla a usmívat se, žít sama se sebou.A poprvé ve svém živo­tě jsem patřila k partě přátel, většina jich byla starší než já. Trávili jsme spolu večery, seděli všichni u opuš­těného bazénu a pobrukovali staré písně za doprovo­du kytary. Najednou jsem se od nich nelišila. Žila jsem.V krku už jsem neměla ten dusivý pocit. Vyrostla jsem. Mé tělo se konečně rozhodlo dospět. Teď už mi zbývalo jen to, abych dokázala přitáhnout pohledy ostatních. Tehdy jsem si přísahala, že až se vrátím do školy, budou mě milovat.

Čekala jsem na začátek školního roku, jako se čeká na vytouženou chvíli návratu na svobodu. Vpředvečer toho rozhodného dne jsem si cvičila každou směšnou maličkost, od způsobu mluvení - budu užívat daleko přirozenější slovník - až po novou chůzi, rozhodnou, se vztyčenou hlavou, jako bych chtěla vyzývat svět. Ne, už jsem nebyla tím slabým jedincem, od nynějška budu patřit k nim. To oni budou žárlit na můj způsob života, na každé moje gesto, na každé slůvko, které vyslovím. Představovala jsem si, jak se v den zahájení školy objevím a všichni na mě budou civět jako zka­menělí a já budu předstírat, že neslyším jejich šepot. Naplánovala jsem si každou událost toho úplně nové­ho života.

Konečně tu byl tolik očekávaný den.Blížila jsem se ke skupině spolužaček z ročníku, která čekala před bránou školy. Kráčela jsem pomalu, leh­kou, ale odvážnou chůzí. Chtěla jsem se cítit sebejistě. Každý krok, kterým jsem se přibližovala k nim, se ozýval v mé hrudi stejným rytmem jako tlukot mého srdce. Čím jsem byla blíž, tím víc jsem se přesvědčova­la, že si naprosto věřím. Zastavila jsem se přímo před hloučkem a hodně nahlas jsem vypustila své "Na­zdar!". Nikdo si ani pořádně nevšiml, že tu jsem. Přejela jsem je pohledem, viděla jejich opálenou kůži. Některé své kamarádky jsem sotva poznala, tolik za to jediné léto vyrostly a dospěly. Kdyby tak někdo mohl vědět, jak moc jsem je v tom okamžiku nenáviděla. Zmlkla jsem. Abych se utěšila, řekla jsem si, že je vlastně normální, když mému příchodu nevěnují žád­nou pozornost vzhledem k tomu, co nás v prvním roč­níku dělilo. A že si nakonec určitě všimnou, jak jsem se já změnila.

Vtom jsem uviděla uprostřed skupinky studentek něko­ho nového. V centru dění tam byla dívka. Všichni ji poslouchali, ona povídala; činila to s takovou jistotou a zápalem, že přímo hltaly každé její slovo, aby jim nic neuniklo. Přistoupila jsem ještě blíž, abych lip viděla, co je zač. Neměla nijak zvlášť krásný obličej: ostré rysy, orlí nos a příliš bílá pleť, celkově to byla spíše průměrná tvář pod záplavou rudých neupravených vlasů; na první pohled jí nebylo co závidět. Ale ta dívka měla neuvěřitelné kouzlo. Možná to byly její oči, které ji dělaly tajemnou. Nebo její hlas, jasný, průzračný, takový hlas, který se dá poslouchat hodiny, a člověka to nikdy neunaví. Ta dívka se usmívala. Vy­právěla o své cestě do Francie, o dětství pro­žitém v Paříži - už si to nepamatuju přesně. Všichni se na ni dívali. Nevěřila jsem tomu. V jedné minutě se té neznámé podařilo okouzlit celou třídu. Nenáviděla jsem ji.Potom jsem se dověděla, že se jmenuje Tallys. Patr­ně strávila dětství ve Francii a teď se vrátila do Londýna, svého rodného města.

Od prvního dne jsem tušila, že ta výji­mečná dívka zkazí všechny mé plány. Měla jsem pravdu. Ale tenkrát jsem ještě netušila, že toho udělá ještě mnohem víc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 cassiopea-black cassiopea-black | Web | 10. srpna 2012 v 15:10 | Reagovat

tak zaprvé musim říct, že jste se v psaní neuvěřitelně zlepšily :) pamatuju si, když jsem sem zavítala poprvé a teď - je to velkej rozdíl, tak jen tak dál :)... a zadruhý, etapa(to zní divně xD)se mi moc líbí a Carrie mi je už teď svým způsobem sympatická... těšim se na pokráčko ;)

2 Alice Cullen-Hale Alice Cullen-Hale | Web | 10. srpna 2012 v 18:00 | Reagovat

Vlastně jsem to čekala, že se dostane do Zmijozelu - tam se člověk těžko prosazuje, jak se zdá :D Nicméně musela mít předpoklady... Jinak by ji klobouk nezařadil tam, no ne? Jsme zvědavá jak se projeví postava Tallys!

3 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 10. srpna 2012 v 21:39 | Reagovat

Tahle povídka se mi začíná líbit! Je napsaná takovým...mmm... Neobvyklým způsobem! A hlavní hrdinka je něčím hrozně zvláštní! Vysloveně dychtím po objevení jejího příběhu! Honem prosím další etapu (Cass má pravdu...! Zní to divně...!)! XD

4 Paddy Paddy | Web | 13. srpna 2012 v 15:59 | Reagovat

Tahle povídka je psána úžasným způsobem. Každá věta jakoby nutila člověk jít dál a dál, jakoby ho připravovala na něco většího, co nikdo nevidí. Je plná napětí a očekávání. Moc se mi to líbí. Carrie je zvláštní, z části pravá zmijozelka, z části jen nešťastné dítě. To spojení je přinejmenším působivé. Jsem zvědavá, co bude dál.

5 simpleeffective simpleeffective | Web | 31. srpna 2012 v 22:10 | Reagovat

Přečetla jsme ji jedním dechem.
Miluju tuhle povídku.
Je strašně  - realistická, jako kdybych příběh Carrie viděla přímo před očima.
Nutí mě to číst další řádek, ale na konci mě čeká to, že si budu muset počkat na další díl.
Prosím, napiš ho rychle, nebo vezmu flašku a budu zlá jako ty a hodím ji po tobě. ;)

With love - Osina. ;)

6 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 9. září 2012 v 15:32 | Reagovat

Páni, je to tak nádherné, až sa mi veriť nechce :D normálne sa od toho odtrhnúť nedá :D

7 Surynka Surynka | Web | 11. září 2012 v 21:08 | Reagovat

Hodně dobrý! Je to vlastně asi celkem přirozenost... doufat, že se změníme a VŠICHNI si toho všimnou... jdu číst dál :)

8 Deniss♫ Deniss♫ | Web | 24. září 2012 v 9:31 | Reagovat

Carrie naprosto nechápu, jak se jí nemůže líbit v Bradavicích! :D Já bych šílela, kdybych tam jela, ale je zvláštní koukat se na to jejíma očima :). Moc pěkné :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama