9.- Smutek a nenávist

21. října 2011 v 21:19 | Jouer & Perdent |  Žít a nechat žít
Co se týče téhle kapitoli, nemám co dodat kromě tohoto- nepříjemná situace!

Motto: Možná nás něco naučil Bůh, ale naučil nás i nenávidět?

Čas je zrádce, takže než se Katie nadála, zbývalo do odjezdu jen pár hodin. Když scházela dolů po schodech do kuchyně, už měla sbalené věci i svůj malý poklad. Tím pokladem byla právě ona knížka, kterou si vypůjčila z rodinné knihovny. Jakmile vstoupila do kuchyně, všimla si, že zde nepanuje zrovna přátelská atmosféra. Matka seděla a mlčky se dívala na svůj šálek se silnou černou kávou. Victorie se jako malé dítě nimrala v ovesných vločkách, probrala se teprve až s příchodem sestry.
"No né kdo to k nám přišel?" Poznamenala jízlivě Vicka. Katie dělala, že ji neslyší a sedla si ke stolu. "Hej Katie! Ano s tebou mluvím."
"Můžeš mě nechat na pokoji, dnes už odjíždím a neboj, nebudu ti už stěžovat tvůj skvělý život."
"Tak malá…a už tak hubatá…"
"Victorie, buď tak laskavá a sklapni už. Dobré ráno Kat." "Dobré ráno matko.Jak…" "Já že mám sklapnout? Můžu vás tady všechny zabít a neštěkne po vás ani pes! Nikomu byste tady nechyběly! A mě už vůbec ne! Ba naopak alespoň bych si oddychla od své ubohé matky a neschopné sestry…" Křičela Victorie, která si mezitím stoupla a začala chodit po místnosti.
"Victorie, přestaň se chovat tak hloupě, nekřič na mě, ani na svou sestru.Kdy už ti konečně dojde, že jsme si zbyly jen my? Nikoho jiného už nemáme…" V tu chvíli se Katie začala pomalu zvedat. Nesnášela tyhle citové výlevy své matky, znala je už zpaměti. Stále ta stejná prázdná slova o tom jak mají držet při sobě.
"Po pravdě se ani Victorii nedivím, že odsud odešla… Nechápu ale, co se s ní stalo. Asi má pravdu, že 'dospěla'. To ano, jenže k ještě větší hlouposti!"
"Katie, nikam nechoď, ještě jsme nedojedly." Poznamenala suše matka.
"To snad ne! Ten tvůj hloupý zvyk! Dokud jsme nedojedly, všichni nesmíš vstát, bla, bla…" "Victorie, už dost!"
"Ne,matko, tohle jsem ti chtěla říct už dávno. Nenávidím, tenhle dům nenávidím tebe, nenávidím tvé hloupé zvyky a tradice, já nenávidím všechno co se kolem mě děje, všechno za co můžeš ty!"
"Když to tady tak nenávidíš, prosím odejdi a vícekrát už tě tu nechci vidět!"
"Dobře proč ne! Sbohem sestřičko." A vyběhla do haly. Katie běžela za ní a křičela:
"Vicko, počkej tohle, nemůžeš myslet vážně!…"
"Ale ano Kat, právě že můžu." Vicka si vzala svůj těžký, černý cestovní plášť a vydala se ke dveřím.
"Až mě budeš hledat sestřičko, víš kde mě najdeš… Žij, tak jak budeš chtít a možná se někdy setkáme. Sbohem."
"Vicko, počkej!" Jenže tohle už Victorie neslyšela, vyběhla ven a jen co překročila práh dveří, přemístila se. Katherin se vrátila do domu. Šla k matce, která ještě stále seděla za stolem a usrkávala svoji kávu.
"Chci jít na vlak sama."
"Jen běž, už je nejvyšší čas." Políbila dceru na čelo a dál seděla v kuchyni. Katie šla do haly, oblékla si kabát, vzala kufry a vyšla před dům. Schválně se ještě otočila, jestli se matka nedívá z okna, nebo jestli ji ještě nepříjde dát sbohem. Bylo to zbytečné. Stejně jako naučit Victorii slušnému chování. Katie sklopila hlavu, soustředila se na jedinou věc, na nástupiště devět a tři čtvrtě. A pak tam najednou byla. Nedala na sobě nic znát. S vyrovnanou duší se vydala k červeno-černé lokomotivě, která se už chystala k odjezdu. Konečně se vracela tam, kam patří. Vracela se do Bradavic, vracela se domů, přesvědčená že právě teď má jedinečnou šanci pokusit se uskutečnit svůj plán. "Ze smutku a nenávisti, se přece rodí ty nejgeniálnější myšlenky."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama